Jan Klimeš je živel přemýšlející o životě jako o hře, která odhaluje pravidla ve svém průběhu. Na konvenční taktiky se moc neohlíží. Když chce, založí kapelu, festival, ateliér či značku produkující fermentované březové mízy Euforia. Díky otevřenému vnímání se jeho cesta klikatí malebnými zákoutími březových hájků opuštěné vesnice v Josafatském údolí na jihu Čech – na místě poslední husitské bitvy. A píše zde nové příběhy.

Zastihli jsme tě v tvém ateliéru při podzimním úklidu. Proč je pro tebe aktuálně tak důležité uklízet? 

Od své maminky jsem se naučil zachraňovat věci. Až jsem se teď dostal do fáze, že mám kolem sebe věcí milion. Rozhodli jsme se tady v Bezděčíně zrekonstruovat stodolu. A když má člověk dům, tak začne všechny ty nalezené věci umísťovat do interiéru a zjistí, že ty věci zbylé už vlastně k životu nepotřebuje. Chci se posunout dál, abych mohl začít dělat to, co mi dává smysl. I když jsou některé kousky krásné, už pro mě nemají hodnotu. 

Co dalšího ti předali rodiče? 

Moje máma mi vždycky zpívala a učila mě naslouchat svému vnitřnímu světu. Nepocházím z umělecké rodiny, ale byl jsem vedený ke svobodě. Možná mohu pro některé lidi působit naivně. Mám ze všeho radost, často nemám přesně daný plán. 

Co tě přivedlo na cestu papíru? 

Byl to ten vnitřní hlas. A taky Jaroslav Foglar. Když jsem ho jako malý objevil, hrozně mě fascinovala ta chlapecká dobrodružství. Četl jsem komiks Rychlých šípů, kde našli někde v lese chlapce a snažili se ho zachránit. A mimo jiné mu ukázali, že může pracovat v knihvazačské dílně. V tom komiksovém okénku vázali papír a mě to hrozně fascinovalo. To byl první moment, kdy jsem si uvědomil, že bych chtěl něco takového taky dělat. 

Tak jsi to uvedl do praxe studiem polygrafie? 

Nešlo mi o to studovat nějakou konkrétní střední školu, ale chtěl jsem prostě dělat něco s papírem. Jsem původem z Brna, kde bylo takovým učebním oborem odborné učiliště polygrafické. A já jsem tam začal studovat knihařinu. Po týdnech se nám střídala škola a praxe. Učili jsme se vázat knihy, u čehož mi začalo docházet, že tam ani tak nejde o to být umělec a něco tvořit, ale spíš být takový dělník u pásu. Měli jsme třeba praxi ve fabrice, kam jsme chodívali na šestou ráno. Připadal jsem si jako ve světě od George Orwella. Jako v té reklamě na Apple 1984. Všichni jdou jeden za druhým, dlouhou chodbou od vrátnice přes sazeče a reprodukční grafiky až k té knihárně, která byla na konci. Jsou sice 90. léta, ale ty nesmíš mít na nic názor.

Dělnický svět je něčím fascinující. Rozhodně se tam děly neskutečné příběhy. Když se tiskla bible, používaly se vyhozené stránky jako toaletní papír. Mistři tam na lidi řvali, shazovali nás, bránili jakékoliv invenci. Rozhodl jsem se z tohoto prostředí odejít a hledat si mistra jinde. Narazil jsem ale na hodně šovinistických knihařů, kteří si vybíjeli frustraci hlavně na ženách. 

Jaké je zastoupení žen v tomhle oboru? 

Velké. Na školách pro restaurátory papíru, jako je  střední „Helichovka“ v Praze, nebo vysoká škola v Litomyšli, jsou většinou ženy. Přijde mi, že umí být víc v ambientně-meditativní poloze, která je pro tuto práci potřebná. Já sám jsem dospěl k tomu, že když restauruji, mám v sobě takovou agresi. Ženy jsou více pokorné a mají větší nadhled.

Zní to celé jako postupná cesta zenového bojovníka. Jakého mistra jsi pro sebe nakonec objevil?  

Nebyla to ještě doba jednoduchého hledání na internetu, kdy člověk klikne a má. V podstatě jsem chodil po Brně, obcházel knihárny. Vždycky jsem jim řekl, že mám zájem o praxi, klidně zadarmo. A oni na mě koukali, jakobych se úplně zbláznil. Nakonec jsem skončil u chlapíka v modrém plášti zapatlaném od klihu. Vlastně měl takový klihový krunýř. Byl nepříjemný na lidi kolem sebe. Byl nepříjemný na mě. Pořád mi dával najevo, že jsem úplně k ničemu. Takže jsem od téhle negace / generace nakonec raději zdrhnul.   

Kdy přišel nějaký zlomový bod? 

Zásadní  pro mě byla výstava umělecké knižní vazby, kterou pořádal Fakulta výtvarných umění v Brně, tenkrát pod vedením Jiřího H. Kocmana. Na popud téhle výstavy jsem se rozhodl jít na tuhle školu studovat. Jenže jsem byl zase outsider. Přinesl jsem na přijímací zkoušky zamazané autorské věci. Všichni ostatní byli hrozně poctiví, všechno úhledně srovnané v paspartách. A když jsme v dalším kole museli namalovat portrét člověka, úplně jsem propadl. 

Kocman ve mně ale viděl nějaký potenciál a začal mě zvát na své přednášky, i když jsem nebyl oficiálně student. I tady jsem se ale setkal s arogantním přístupem, který se pro mě stával víc a víc frustrující. Když jsem třeba přišel o minutu pozdě, zavřel mi dveře a nepustil mě dál. 

Našel jsi nakonec místo, kde jsi měl dveře otevřené? 

Po tomhle všem mi jeden kamarád sdělil, že hledají restaurátora papírů pro Muzeum hlavního města Prahy. Myslel jsem si, že se zbláznil, že to je úplná blbost. Ale ozval jsem se jim a pozvali mě na pohovor. No a nakonec mě vzali! Tak jsem rozhodl provětrat své brněnské kořeny a přestěhovat se. 

Bylo to ale totální hození do vody. V muzeu nebyl žádný restaurátor papíru, který by mě zaučil. Tím restaurátorem jsem měl být já! Tak jsem zase začal obcházet různá muzea a galerie v Praze, až jsem skončil v Židovském muzeu. Popsal jsem jim na rovinu, co se mi v životě stalo, a oni mě vzali do učení. Pomohli mi zařídit to tak, abych mohl napůl chodit do práce a napůl k ním do dílny.  

Místní mistr Jurek měl konečně pozitivní přístup. Když se něco rozbilo, naučil mě, jak to opravit, nebo si to znova vyrobit. Říkal mi: „Jeníku, tak a to jsou ty nejkrásnější momenty v tvém životě, kdy se k tomu můžeš postavit a vyřešit to.“ Byl to takový zenový mistr. Řešil problémy a nedělal problém z tebe. Zároveň tam vznikl moc hezký kolektiv, kde o sebe lidi pečovali. Chodili jsme na společné obědy, i s kurátory různých sbírek. Bylo to pro mě zásadní místo, kde jsem se skutečně vyučil restaurování papíru. 

Začal jsi vidět svou budoucnost právě v tomto oboru? 

Většina těch lidí tam byli vysokoškoláci, poslouchali výbornou hudbu, byla to taková krásná bublina. Jako bych do ní ale zase úplně tak nepatřil. Všichni byli tím restaurátorstvím fascinovaní, ale já měl pocit, že tam nechci skončit. Pozvolna jsem se začal dostávat k vlastní autorské tvorbě z papíru. No a ten Jurek mi tenkrát říkal: „Jeníku, já si myslím, že ty nebudeš restaurátor.“ A já jsem z toho byl smutný, protože jsem tu práci svým způsobem miloval. Vydržel jsem tam ale 15 let. Vždycky, když jsem cítil, že bych už měl dělat něco jiného, dostal jsem strach, jestli se uživím. Byl jsem vychovávaný ve světě, kde měl mít člověk za život jednu práci, a tak jsem své myšlenky na změnu vždycky zpochybnil. 

Papír je něco tak křehkého a když ho zničíš, tak vlastně nevratného. Jak takové restaurátorství probíhá? A co je vlastně ještě možné zrestaurovat? 

Vlastně kompletně všechno. Když se papír rozpadá, můžeš ho zachránit. A to tak, že ho třeba jenom očistíš a dáš do archivační krabice. Nebo třeba, když se rozpadá knížka, můžeš ji doopravit, aby byla funkční, ale víc do toho nezasahuješ. Pak můžeš jít dál a citlivě ji zrestaurovat. A nebo ji zrestaurovat úplně „do blba“. Což už znamená velkou invazi vlastního ega. 

Upozadíš tak původní dílo? 

V podstatě vytvoříš novou knížku. Která třeba vypadá fantasticky, ale…

Můžeš tu věc probádat tak, že si uděláš rozbor a chemickou analýzu, při které zjistíš, z jaké doby daný papír může být, jaká papírna jej mohla vyrobit, jestli tam ukápla slina Bedřicha Smetany, nebo jsou tam stopy nějakého jídla. Vše pak konzultuješ s chemiky, kurátory sbírek, lidmi, kteří se zajímají o zpracovávané téma atp. No a nebo se můžeš na všechno vykašlat a udělat si to po svém. Po dokončení se pak může rozvířit debata, ve které tě lidé z oboru mohou odsoudit, pochválit, zpochybnit, pomluvit….Restaurátoři se mezi sebou navzájem hlídají, aby daná věc nebyla degradována, ale naopak posunuta tak, aby se prodloužila doba stárnutí díla díky jejich zásahu. Ale jak říká Jurek: ze staré báby mladou neuděláš. Tedy být dobrým restaurátorem znamená mít respekt a úctu ke smrti. 

Takže takový restaurátor přemýšlí spíše nad matérií / objektem a nevnímá papír jako médium pro nějakou informaci, která je tam třeba zaznamenaná? 

Restaurátor určitě propojuje vše dohromady, ale díky svému zásahu může prodloužit ten pomyslný schod rozpadu. Kurátoři a badatelé už hodně využívají digitalizaci. Restaurátoři jsou často smutní, že něco zrestaurovali a za rok se jim to znovu vrátí poškozené. Papír degraduje třeba na vzduchu. Rychle stárne, žloutne. Může za to lignin, stavební složka dřeva, která dává pevnost i papíru.

Vysoký obsah zbytkového ligninu přispívá ke zvýšení nežádoucích fotooxidačních reakcí, které v konečném důsledku způsobují síťování a destrukci celulózových vláken, papír se stává křehkým a lámavým, žloutne a zbarvuje se do hněda.

Obecně je ale účelem restaurování zachování toho objektu takového, aby s ním lidé mohli pracovat. Může jít ale třeba o špatně ušitou knížku, kdy není cílem výslednou podobu vylepšit, ale zachovat. A kolem téhle problematiky se stále vedou diskuze. Jednou přijela na návštěvu restaurátorka z Asie, která nám ukázala úplně jiný přístup. Když se jim třeba do rukou dostane svitek z 12. století, mají k němu úctu, nechají ho tzv. umřít a stejnou metodou vyrobí nový svitek. Tedy originál.

Jaký přístup je nejbližší tobě? 

Musel jsem si projít fast paper foodem, jinak bych se nic nenaučil. Nakonec jsem se ale rozhodl, že mi nejde o to, aby daná věc vypadala dokonale, často ten papír třeba jen očistím, když je třeba, něco rozlepím, oddělím místa, co degradují, a uskladním vše do archivní krabice. Myslím, že je skvělé, když je restaurátor nějakým způsobem osvícený, umí se poradit s ostatními, přiznat chybu. Mít respekt.

Co tě nakonec od restaurátorství odvedlo pryč? 

Moje žena Naďa. Je architektka a jednou přišla s nápadem přestěhovat se na venkov a najít si nějakou stodolu, ve které si budeme moct svobodně vytvořit vnitřní dispozice. Nakonec jsme ji našli tady, na jihu Čech, tehdy jsem ještě pracoval na půl úvazek v muzeu a dojížděl na tři dny do Prahy. Bylo to šílené. Když jsem přijel do Prahy, tak jsem se tři dny zvykal, než jsem se tam adaptoval, pak jsem zase přijel sem a adaptoval se tady. Rozhodl jsem se to všechno utnout, uvolnit si ruce. A najednou mi přišly do cesty úplně nové věci. Tehdy jsem se konečně zbavil představy, že nemohu dělat to, co nemám vystudované, a získal důvěru v to, že můžu dělat vše, co mi dává smysl.

V tomto momentu vznikl Ateliér Bozduganov? 

S recyklováním materiálů jsem začal už při studiu v Brně. Našel jsem vždycky nějaké papíry a dělal z nich sešitky. S restaurováním přišla druhá fáze, kdy jsem začal využívat archivní lepenku, ze které se dělají  krabice. Postupně začaly vznikat deníky Diskette One, které jsou uvnitř spojené jen volným vlascem, dovnitř se dají vkládat další listy, nebo se mohou vyměňovat. Desky drží díky magnetu. Sešit je tak analogově interaktivní. Hledal jsem nějakou novou invenci, nechtěl jsem šít ani spojovat list gumičkami, jako to dělali ostatní. Jejich podoba se odvolávala na dobu, kdy všichni začali chodit s počítačema do kaváren. Takhle si člověk mohl jít sednou s podobně vypadajícím sešitem, klidně ho úplně stejně otevřít a začít do něj psát. Zároveň jsou tyhle bloky tenké. Dělá mi radost, když můžu něco dopsat, dokončit.  

Co tě přivedlo k motivu kruhu na deskách?

Chtěl jsem začít úplně od nuly, jako dítě – čistě. Nechtěl jsem hned jít do nějakých obrázků. Kruh byl takový základ. Zdál se mi sen, že jdu po louce, kolem obilí, a najednou přijdu k umělci Karlu Malichovi a ptám se ho: „Mohl byste mi namalovat kruh?“ Na základě tohohle snu jsem si na něj sehnal kontakt a opravdu se k němu vypravil. Vystoupím na zastávce, kolem obilí, přijdu k tomu domu a otevře mi hrozně nepříjemná žena, jeho dcera. „Co chcete?“ / „No víte, já jsem měl takový sen…“ Snažil jsem se jí vysvětlit, že bych potřeboval namalovat kruh, a ona jen suše vzala nějaké hnízdo, které leželo poblíž, vrazila mi ho do ruky a řekla: „Tady máte kruh. Nashledanou.“ A najednou zpovzdálí slyším slabounký stařičký hlásek: „Co chcete?“. A tak jsem to začal panu Malichovi všechno vysvětlovat a on mi pořád nerozuměl. Tak jsem mu přímočaře řekl: „Namalujte mi kruh!“  A on na to: „Ahá, to jste měl říct hnéééd.“ A zmizel. Pak jsem jen slyšel, jak říká své dceři: „Nekoukej mi za zády, co dělááám!“ A následně mi donesl papír, na kterém byl takový šišatý kruh. Rozloučil se se mnou a zavřel dveře.  

Odkud vzešel název Bozduganov?

Můj dědeček byl z Bulharska a jmenoval se Nikola Bozduganov. Byl to bohém, který po sobě zanechal nemanželské dítě, moji mámu, a kvůli válečným okolnostem se musel vrátit do své rodné země. Já jsem to jméno začal původně používat, abych tuhle rodinnou historii nějakým způsobem očistil. Teď jsem se ale dostal do nové fáze, kdy se ho chci zbavit. Jít dál, řešit své vlastní věci. Je to spojené právě i s tím vyklízením ateliéru, u kterého jste mě zastihli. Přemýšlím také aktuálně nad novým názvem: JAN nebo JANK.

Co se ještě mění? 

Vždycky jsem procházel takovými fázemi. Když jsem vyráběl něco z recyklátu, objevil se pokaždé někdo jiný, kdo začal dělat něco podobné a uměl to mnohem líp prodat. Já své věci vlastně nikdy nechtěl prodávat, přišlo mi to divné. Poslední dobou se už ale přestávám stydět. 

Nechybí ti v těchhle opuštěných končinách kolektiv? 

Vždycky jsem se sem snažil někoho přitáhnout, ale nejsem lídr. Neumím lidem říkat, co mají dělat. Zároveň sem lidé nechtěli dojíždět, protože to je daleko. Ve finále mě baví tvořit o samotě. Neznamená to ale, že bych trpěl. Pořád je tady co dělat. Zároveň je v okolí pár kreativních nadšenců, se kterými se dá spolupracovat na různých věcech.  

Jak se stavíš k zakázkové tvorbě?

Když mi spolupráce sedne, jsem za ni moc rád. Vyráběl jsem například sešity pro Linhartovu nadaci nebo se pouštěl do obalových řešení – třeba pro hudební nástroje od Bastl Instruments, difuzéry, vibrátory, vinyly… 

Zároveň děláš také lampy…

Ano, jsou to taková interaktivní stínítka, která si můžete neustále vyměňovat. 

Mám stovky nápadů popsaných v sešitech. Umělečtí knihaři si často stěžují, že už bylo všechno vymyšlené. Samozřejmě, že používáš techniky, které už někdo před tebou vymyslel, pořád je ale můžeš inovovat, měnit. Definitivní verze neexistuje.

Teď jsem ale ve fázi, kdy se restaurování a papíru obecně trošku vzdaluji, rád bych se k němu ale v budoucnu nějakým způsobem vrátil. Když jsem začal dělat březové šťávy Euforia, začaly se dít úplně jiné věci. 

Kdyby ses k papíru jednou vrátil, víš kudy? 

Chtěl bych určitě stále pracovat s archivní lepenkou, je kvalitní. Baví mě také prošívání, perforace. Rad spolupracuji s ruční papírnou Papyrea, kde si nechávám vyrábět ruční papíry. V poslední době jsem se zajímal také o knižní vazby, i na tuhle tradici by se mi líbilo navázat, s nějakým fresh přístupem.

Některé věci ale potřebují dozrát, lidé potřebují dozrát, dojít do té správné chvíle. Ukazatelem, že jsi na správné cestě, je asi to, že začneš potkávat lidi a body, které dávají smysl. Osobní kontakty jsou hodně důležité. 

Proces nebo objekt? 

Asi obojí. Objekt mě zaujme a otevírá mi další cestu, další šanci něco dotvářet. Třeba tím, že do objektu píšeš, stáváš se tou věcí, ale je to nový proces.  

K sešitům Diskette One jsem dodal takový kámen, valoun z Irska. Vize byla: chladič na vaše myšlenky. Je to vlastně designový objekt, ale má tu funkci, že do něj můžeš sešity vkládat.

Na co píšeš ty sám? 

Nejčastěji na odřezky papíru, které pak vyhazuju. Na vize mám speciální deník, ale jinak používám mobil, mám ho pořád u sebe. Říkám tomu kouzelná krabička, kterou vytáhnu, zapíšu si, co potřebuji a můžu na to rovnou zapomenout. Ono se to samo připomene. 

Jinak si vlastně nic moc nepíšu. Jsem ten zedník, co žije v neopraveném domě. Deníky si píše spíš moje žena Naďa a dcera Berta si pořád kreslí. Mě papír zajímá, ale vlastně nejsem úplně jeho uživatel. 

Digitální technologie ale doteď nefungují tak dobře jako papír. Na dveře si online poznámku jen tak nepřilepíš. Tohle médium má lidem pořád co dát. Při psaní na papír si víc pamatujeme, najednou má člověk takový zhmotněný pocit, že skutečně vytváří myšlenky. 

Kdysi jsem měl vizi takového sešitu, do kterého si bude člověk psát, pak k němu přiloží telefon a všechny ty informace se do něj přenesou. Ale souhlasím s tím, co říkáte.

Moleskine před lety přišel se smart perem, do kterého se ukládá vše, co člověk napíše. Tohle všechno je určitě praktické, skladné, vhodné na cesty. Je to ale to, co skutečně chceme? Není lepší zůstat věrný hmatatelnosti papíru? Ta jeho konečnost dává perfektní smysl, dá se třeba i spálit. 

A pak z toho popela slisovat nové desky…