V malém ostravském studiu se mezi papírovými odřezky skrývá jiskřivá duše – Gabriela Pilařová – tvořící pod značkou p a p i d u, pro kterou je upcyklace papíru formativním principem a limit výzvou. Vydali jsme se za ní v jeden chladivý
a pošmourný zimní den, který nám svým přístupem a otevřeným myšlením bezpodmínečně prozářila. Rádi se s vámi o tuhle radost podělíme.

Bylo jednou p a p i du … 

S p a p i d u jsem začala na mateřské dovolené. Ale nechtěla jsem se tak prezentovat, přišlo mi to degradující. Nicméně právě na mateřské se mi konečně otevřel kreativní prostor a začalo se to více tvarovat. V té době se tady v centru Ostravy rušilo knihařství. Zkusila jsem se tam podívat a zeptat se na nějaké nástroje. Nejsem vystudovaný knihař, nemám za sebou ani výtvarný obor. Všechno jsem si musela ohmatávat a hledat sama. Dohledávat si praktické věci jako názvy konkrétních nástrojů a tak podobně. 

Vydala jsem se do knihařství na prohlídku. Pan správce mi řekl, že upřednostňuje kompletní odkup. Ne po kusech. Já jsem ale pracovala v obýváku a neměla jsem na to vůbec prostor. Navíc mi šlo hlavně o malé věci. Měli tam velké hydraulické lisy, bigovačky lepenek, velké litinové stroje. Taky spoustu materiálu. Sklep byl plný papíru. Došlo mi, že něco, co chci, mám na dosah. Odsouhlasila jsem, že to odkoupím všechno, a až potom jsem začala přemýšlet, kam to dám. Měla jsem 14 dnů na vyklizení. Bylo to celkem pekelné, protože mi začalo docházet, že to je opravdu velké sousto. Příliš velké sousto. Nakonec jsem z toho s omluvou vycouvala a podařilo se mi získat jen ty menší věci, které jsem skutečně chtěla. 

Je p a p i d u aktuálně vaše hlavní zaměstnání? 

Dočasně teď pracuji ještě jako lektorka v galerii PLATO na částečný úvazek. Jinak se ale plně věnuji p a p i d u. 

Co je pro vás na téhle práci největší dřina? 

Náročná je pro mě finanční stránka věci. Nejvíce asi kalkulace. Dlouho mi trvalo, a asi s tím stále bojuju, naučit se říkat si peníze za něco, co mě baví. Na začátku jsem se cítila provinile. Situace mě ale učí. Mám náklady, odpovědnost… 

Co tvoří p a p i d u? 

Pracuji hodně projektově. Nedělám klasickou knihařinu. Velká část filozofie
a úkolu, který jsem si vytyčila, je upcycling. Dělám věci, které nejsou úplně tradiční, ale je to nějaká alternativní forma práce s materiálem. To, co jezdím prodávat na markety, jsou ukázky z volné tvorby. Tím, co mě živí, jsou ale hlavně zakázky, kdy má třeba zákazník k dispozici nějaké své staré firemní materiály – papíry, katalogy, které se mu nehodí, a zároveň je nějakým způsobem uvědomělý. Často lidé ve firmě zjistí, kolik mají zbytkového materiálu a zhrozí se. Společně ale vymyslíme, jak z toho znovu udělat něco, co se jim hodí. Většinou jsou to dárky pro partnery, nebo podklady pro konference, které se dají udělat z něčeho, co už existuje, jen je třeba to nějakým způsobem přeformátovat. Zároveň je to pak i vzkaz pro toho člověka, co to dostane – firma ne bo instituce dává jasně najevo, že přemýšlí udržitelně a že si váží materiálu
i lidské práce a taky, že věří své vizuální identitě, která i přes neaktuální informace dále funguje. 

Děláte něco aktivně pro zisk nových zakázek, nebo k vám už prostě chodí samy?

Je pravda, že nejsem obchodně ani marketingově zaměřená. Obecně mám
s marketingem trochu problém, podle mě věci vyprazdňuje… Jediné, co dělám, je, že jezdím na markety a tam mluvím s lidmi. A sem tam něco dám na Instagram. Ale nepravidelně a poněkud nekoncepčně, jsem tak mimo algoritmy. Přestože jako portfolio mi to funguje dobře. Zakázky mi tak chodí převážně
z osobních setkání a networkingu bych řekla.

Určitě existuje více značek než předtím. A obecně si myslím, že je mnohem jednodušší začít. Pokud máte na začátku trochu financí a rozumíte sociálním sítím, můžete velmi snadno tvořit a získat první fanoušky. Když se třeba ohlédnu za Papírfestem, na začátku to byla malá akce, která rok od roku narůstá. Jestli ale nutně roste do kvality nebo diverzity, to je otázka. Každopádně je pak ale mnohem těžší pro všechny obstát v tom množství dlouhodobě, zvláště když to má být vaše obživa. Na druhou stranu je skvělé, že všichni, co mají vášeň pro papír, mohou dostat prostor… 

Do čeho sama píšete a čím?

Nejvíc do mnou vyrobeného diáře / sešitu. Zápisník obecně vnímám jako prostor, do kterého se dá různě vstupovat. Když máte třeba papírový diář, je v něm váš ideální svět – vysníváte si ho, zapisujete, zakreslujete, pak se vše zase mění, škrtáte, odfajfkováváte. Je to takový váš pokojíček. Najednou se z placky stává prostor. To je kouzlo papíru. 

Nejčastěji píšu asi propiskou. Ale i tužkou. Nemám nějaký specificky oblíbený nástroj. Specifické asi je, že píšu poměrně prostorně… Moc neumím psát do linek. Nedodržuju je. A nebojím se škrtání, chyb.

Hodně si taky zapisuju na papírky, které ztrácím a zase je nacházím, když už je nepotřebuji. 

Co byla na začátku vaše motivace začít tvořit z papíru?

Už jako dítě, jsem byla z každé návštěvy papírnictví nebo smíšeného zboží, kde byly papírenské věci, nadšená. Vyráběla jsem si pozvánky, užívala jsem si balení dárků. Seděla jsem u té tvorby klidně celý den, nikdy mě ale nenapadlo, že bych se tomu mohla věnovat víc. Než jsem šla na mateřskou, tak jsem pracovala v malé reklamní agentuře, kde jsem se poprvé dostala ke grafickému programu. To byl taky důležitý impuls. Pomáhala jsem také příteli mé sestry připravovat letáčky a různé drobnosti do místního bistra. A když se vdávaly mé dvě kamarádky a já se nemohla svateb zúčastnit, tak jsem jim vytvořila alespoň svatební papeterii. Tou dobou se mi tak doma začaly hromadit odřezky a jiné zbytky, a díky tomu vznikla má specializace – pracovat s tím, co už nikdo nechce, která se pak začala rozvíjet právě na mateřské dovolené. 

Jak přesně u zakázek postupujete? Máte vlastní materiál a nabízíte ho, nebo přicházejí klienti a klientky s vlastním nápadem a vy se tomu snažíte materiál přizpůsobit? 

Většinou za mnou přicházejí lidé, kteří chtějí pracovat s nějakými vyřazenými materiály, které sami mají. To, co se z nich stane, už většinou vymýšlíme spolu. Bavíme se o tom, co dělají, k čemu to potřebují, udělám si rešerši, prohlédnu si materiál a zamyslím se, co by bylo praktické a použitelné, aby se z toho znova nestal hned odpad. 

Je ale důležité vše přizpůsobovat potřebám zákazníka a tomu, jak funguje. Když v tu chvíli potřebuji nějaký materiál doplnit, protože ne vždy to jde udělat jen
z těch vyřazených materiálů, sahám po recyklovaném nebo odpovědně vyráběném papíru. Pracuji tak, abych měla pokud možno co nejmenší odpad, nebo odpad takový, který se dá ještě nějak jinak využít. Obecně vzato upcyklační materiál nestojí tolik peněz, ale stojí mě moji práci, čas a mé know-how. 

Musíte lidem ten proces a jeho přidanou hodnotu vysvětlovat? 

Ti, co za mnou přijdou, tak už vědí. Jsem úzce specializovaná, takže je poptávka už vyfiltrovaná. 

Jak vypadá ideální komunikace s klientem?

Ozve se, já mu odepíšu, třeba se sejdeme. Už donese materiál. Dá mi ho na vyzkoušení. Já dělám prototyp, komunikujeme a prostě víme, že chceme pracovat spolu. Musíme si asi sednout. 

Kolik práce věnujete prototypování a komunikaci předem, než se vůbec pustíte do samotné realizace? 

Ta práce předtím je velká a mnohdy těžko odhadnutelná. Každá zakázka je jiná. Některé věci se začnou řešit třeba v lednu a realizují se nakonec až v říjnu, nebo za rok. V tomhle je výhodnější, když klient sám má nějaký deadline, pro který výsledné produkty potřebuje. Oboustranně pak vše může plynout svižněji. 

Kolik procent času během roku věnujete autorské tvorbě a kolik zakázkové?

Autorská tvorba je hodně sesypaná do období před Vánocemi. Zbytek roku je sesbíraný ze zakázek a workshopů. 

Určuje vaše specifické tvarosloví forma odřezků, nebo je na začátku nápad
a podle něj se pak vše skládá? 

Zásadní věc je pro mě materiál. Myslím, že lidem chybí vztah k materiálu. Dotek. Hmota ukotvuje. Má textury, struktury, je poddajná, má různou teplotu, různě reaguje, dělá zvuky, má váhu. Dotek je lidství. Kontakt je dar, která nás udržuje. Se sebou samým i s lidmi navzájem. V dnešním proměnlivém světě nás hmota může držet. Takže ano, materiál je pro mou práci určující.

Někdy se mi ale třeba stane, že chce někdo něco speciálního. A stanoví si třeba nějaké téma nebo specifické zadání. Pak pracuji s konkrétní vizí a materiál podle toho dotvářím, hledám a zkoumám možnosti. Vše se doplňuje. 

Upcyklací jste sama své tvorbě nastavila hranice. Limity pro hru, díky které musí být člověk o to více kreativnější. Jaké pro vás mají význam?

Když máte prázdný list, máte mnoho možností, a to vás může paralyzovat. Myslím si, že limit je v životě obecně důležitý. A pokud ho vezmete jako výzvu, je to výhra. Může vás dovést tam, kam byste se normálně – jen z čistého listu – nikdy nedostali.

Svou papírenskou výrobu nazýváte statement stationery. Co chcete lidem tvorbou sdělit? 

Baví mě připravovat formy, které mohou člověku přinášet inspiraci, převracet perspektivu. Nabízí mu překážku, kterou nečeká, a musí se k ní nějak postavit. Něco to v něm vyvolá, musí se zamyslet. A používám pro to materiál, který je vyřazený, odpadový… Hlavní statement tedy je: Pracuji udržitelně a uvědoměle s tím, co mám, nebojím se objevovat. Zachovávám kontinuitu, navazuji. 

Autorské kousky

Kniha čmárací, vyřazená, rozřazená

Gabriela rozešívá a znova na přeskáčku sešívá knihy, které se válí před antikvariáty. Využívá je jako materiál. Původní funkce knihy se tak posunuje. Už není nositelem příběhu, stává se novým nositelem záznamu. Vznikne z ní nový artefakt. 

Of the Island

„Tahle kniha-objekt má příběh. Vznikla z odstřižků z workshopu v galerii PLATO, kde děti obkreslovali ze svých těl ostrovy. Já pak využila ty odstřižky. A vznikla tak mini kolekce. Limitovaná. Úskalím těchto věcí je, že je těžké je jen tak bez kontextu umístit do nějakého obchodu. Proto jsou fajn trhy, kde můžu všechno vysvětlovat. Baví mě, že tyhle výrobky, chtějí i při prodeji svůj čas. Jde to vlastně proti nějaké myšlence businessu, ale přijde mi to důležité.“

Šperky

Vznikají z odřezků archivačních krabic. Lepenku nechávám bez jakékoli úpravy. Vpisuje se tak do nich váš dotek. Vlastně se nakonec můžou třeba i úplně rozpadnout a stát se efemérní.

Série Canvas

„Za tímhle projektem stojí úvaha, jestli umělecká díla musí vždy viset na stěně. Mohla by být uložená
i v knihovničce. Hrála jsem si
s myšlenkou obrazů, které jsou primárně určené k tomu, aby nebyly vidět. Opět je to taková myšlenka pokojíčku, který otevřete, jen když máte zrovna náladu. Tahle série pracuje s kanvasem. Je to malířské plátno v různých knižních formách.”